Nový měsíc

Emma Roberts caught up in reading New moon on the set of "Valentine´s day"

6. září 2009 v 19:32
New moon čtou i známé tváře a vyjímkou není ani mladá herečka Emma Roberts,
která se od knihy nemohla odtrhnout ani na natáčení filmu Valentine´s Day,
kde hraje i Taylor Lautner.
Na svůj Twitter napsala:"Právě jsem dočetla New moon...jedu si do obchodu koupit Eclipse"

free image hostfree image hostfree image hostfree image hostfree image host

Hlášky z Nového měsíce

16. srpna 2009 v 13:36 | katulia
Tady je jen pár hlášek z knihy Nová měsíc:


1. Alice: "Všechno nejlepší, Bello!"

2. Bella: "Myslíš, že se v tom někdy zlepším?"... "Aby se mi srdce nesnažilo vyskočit z těla pokaždé, když se mě dotkneš?"

3. Edward: "No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít."

4. Bella: "Nevystavíš mě nebezpečí! Myslela jsem, že jsme se shodli na tom, že veškerá neštěstí si přivodím vlastní vinou!"

5. Edward: "Bello, poslední skutečné narozeniny, které se u nás slavily, byly Emmettovy v roce 1935. Buď na nás hodná a vyjdi nám dneska večer trochu vstříc. Všichni jsou nadšení a nemůžou se dočkat."

6. Bella: "Když dám vyvolat ten film," řekla jsem a pohrávala si s foťákem v rukou, "budeš na fotkách vidět?"

7. Emmett: "Musím na chvilku odejít," … "tak zatím nedělej nic legračního, ať mi to neuteče."

8. Carlisle: "Dnes večer se stalo přesně to, čeho se bojí nejvíc. Ocitla ses v nebezpečí kvůli tomu, kdo jsme."

9. Bella: "Carlisle šije rychleji než všichni doktoři, kteří mě kdy ošetřovali."

10. Edward: "Bello, ty ses řízla o papír - to si stěží zasluhuje trest smrti."

11. Edward: "Tvoje chyba? Kdyby ses řízla u Mika Newtona, s Jessikou a Angelou a dalšími normálními kamarády, co by se tam asi tak mohlo stát nejhoršího? Možná by ti nedovedli najít náplast? Kdybys sama zakopla a srazila hromádku talířů - aniž by tě do nich někdo házel -, co by na tom bylo tak hrozného? Zakrvácela bys jim sedadla v autě, až by tě vezli na pohotovost? Mike Newton by tě mohl držet za ruku, až by ti to sešívali - a nemusel by se celou tu dobu potýkat s nutkáním tě zabít. Nesnaž se brát něco z toho, co se stalo, na sebe, Bello. Byl bych ze sebe ještě zhnusenější."

12. Bella: "No, říkala jsem si, že když mám pořád ty narozeniny, tak bych chtěla, abys mě ještě líbal."

13. Bella:"Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty."

14. Edward:"Já se k tobě nehodím, Bello."

15. Bella:"Ty jsi v mém životě to nejlepší."

16. Edward:"Můj svět pro tebe není,"

17. Bella:"Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!"

18. Edward:"Nehodíš se ke mně, Bello."

19. Edward:"Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval."
20. Edward:"Sbohem, Bello,"

21. Bella: "Jasně, ale když se vezme v úvahu rozdíl mezi dospíváním u kluků a u holek, neměl bys to počítat spíš na psí roky? To pak budu starší o kolik, tak o dvacet let, ne?"

22. Jacob: "Nikdy jsem neviděl nikoho bledšího než ty… no, až na…"

23. Bella: "Nic. Jenom jsem si toho předtím nevšimla. Víš to, že jsi celkem krasavec?"

24. Jacob: "Pořádně sis tu hlavu natloukla, viď?"

25. Bella: "Vážně čekáš, že si budu pamatovat, kde jsem přišla ke všem svým jizvám?"

26. Bella: "Kdy jsi mi slíbil, že se zabiješ pádem ze stromu u nás před domem?"

27. Jacob. "No, je mi moc líto, že pro tebe nejsem ta správná příšera, Bello. Zkrátka nejsem tak skvělý jako pijavice, že jo?"

28. Jacob: "Jsi blázínek. Lovit upíry je zábava. To je na tom všem to nejlepší."

29. Alice: "Na tebe je spoleh, Bello. Každý jiný by byl rád, že jsou upíři z města, ale ty se musíš sčuchnout s prvními příšerami, na které narazíš."

30. Alice: "Vydržíš se hodinu nedostat do průšvihu?"

31. Bella: "No, už můžeš běžet. Utíkej povědět Samovi, že ty děsivé příšery si pro vás nepřijdou."

32. Alice: "Jak velké máš námitky proti krádeži auta?"

33. Alice: "Stručně řečeno, ona opravdu skočila z útesu, ale ne ve snaze se zabít. Bella se nám poslední dobou dala na adrenalinové sporty."

34. Emmett: "Dokud nebude při vědomí, tak se to nepočítá, Rose,"

35. Edward: "Spáchala jsi hodně vražd, zatímco jsem byl pryč?"

36. Edward: "Asi bys měla vědět, že právě porušuju pravidla. No, prakticky vzato ne, protože říkal, že nikdy znovu nepřekročím jeho práh, a já jsem přišel oknem. Nicméně význam těch slov byl jasný."

37. Eward: "Bello, já nemůžu žít ve světě, kde ty neexistuješ."

38. Edward: "Jak to mám říct, abys mi uvěřila? Ty nespíš a ani nejsi mrtvá. Já jsem tady a miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě budu milovat. Myslel jsem na tebe, každou vteřinu, co jsem byl pryč, jsem v duchu viděl tvou tvář. Když jsem ti říkal, že tě nechci, bylo to to nejčernější rouhání."

39. Edward: "Já tě neopouštím."

40. Edward: "Opustil jsem tě v první řadě proto, že jsem chtěl, abys měla šanci na normální, šťastný, lidský život. Viděl jsem, co ti dělám - neustále jsi se mnou byla na pokraji nebezpečí, bral jsem tě ze světa, do kterého jsi patřila, neustále jsem riskoval tvůj život. Byl jsem s tebou. Tak jsem to musel zkusit. Musel jsem něco udělat, a zdálo se, že odejít je jediný způsob. Kdybych si nemyslel, že ti bude líp, nikdy bych se k tomu nepřinutil. Na to jsem příliš sobecký. Jenom ty jsi mohla být důležitější než to, co jsem chtěl já sám… co jsem potřeboval. Chci a potřebuju být s tebou a vím, že už nikdy v sobě nenajdu tolik síly, abych tě zase opustil. Mám příliš mnoho výmluv, proč zůstat - díkybohu za to! Zdá se totiž, že ty prostě nebudeš nikdy v bezpečí, bez ohledu na to, kolik kilometrů mezi nás položím."

41. Edward: "Před tebou, Bello, byl můj život jako noc, když nesvítí měsíc. Veliká tma, ale byly tam hvězdy - body světla a rozumu… A pak jsi prolétla mým nebem jako meteorit. Najednou bylo všechno v ohni; všechno se rozjasnilo, zkrásnělo. Když jsi mi zmizela, když meteorit zapadl za horizont, všechno zčernalo. Nic se nezměnilo, jenom moje oči byly tím světlem oslepené. Už jsem nedokázal vidět hvězdy. A nic už nemělo význam."

42. Bella: "Nějaká část mé osobnosti, možná moje podvědomí, nikdy nepřestala věřit, že ti stále záleží na tom, jestli žiju, nebo jsem mrtvá. To proto jsem asi slyšela ty hlasy."

43. Bella: "Vzpomněla jsem si, jak tvůj hlas zní, když se zlobíš. V těch chvílích jsem ho slyšela, jako kdybys tam stál hned vedle mě. Já jsem se většinou snažila na tebe nemyslet, ale tohle tolik nebolelo - bylo to, jako bys mě zase chránil. Jako kdybys nechtěl, abych si ublížila.
No a tak si říkám, jestli jsem tě neslyšela tak jasně právě proto, že jsem v koutku duše vždycky věděla, že jsi mě nepřestal milovat…"

44. Rosalie: "Nemyslím to tak, že k tobě mám nějakou averzi jako k sestře. To jenom že… tohle není život, který bych si pro sebe vybrala. Přála bych si, aby tam tehdy byl někdo, kdo by za mě hlasoval proti."

45. Edward: "Jestli ti to nevadí, byl bych mnohem radši, kdyby sis neschovávala obličej. Žil jsem bez tebe tak dlouho, jak jsem jen dokázal snést."

46. Edward: "Zraňuješ moje ego, Bello. Právě jsem vyslovil nabídku k sňatku, a ty si myslíš, že je to vtip."

47. Edward: "Bylo by tedy ode mě dětinské, kdybych se schoval ve skříni?"

48. Edward: "Přestěhovala by ses do domu plného upírů?"

49. Bella: "Kdybys doopravdy věřil, že jsi ztratil svou duši, tak když jsem tě našla ve Volteře, okamžitě by ti došlo, co se děje, a nemyslel by sis, že jsme mrtví oba společně. Ale tobě to nedošlo - řekl jsi, 'To je zvláštní. Carlisle měl pravdu'," připomněla jsem mu vítězoslavně. "Přece jen máš v sobě naději." … "Ne že by na tom záleželo. Jestli zůstaneš se mnou, žádné nebe nepotřebuju."

50. Bella: "Co to má znamenat? Chceš, aby mě Charlie zaškrtil? Nebo jsi chtěl, aby dostal infarkt jako Harry? Nezáleží na tom, jak moc jsi rozzlobený na mě, ale jak jsi to mohl udělat jemu?"

51. Bella: "Ó, Jaku!" zasténala jsem. "Ale já už mám zaracha! Proč si myslíš, že jsem nebyla v La Push, abych ti nakopala zadek za to, že mi nebereš telefony?"

52. Bella: "Potřeboval jsi ještě něco, Jacobe? Chtěl jsi mě dostat do průšvihu - mise se zdařila. Charlie by mě ještě mohl poslat do vojenské školy. Ale to mě neodloučí od Edwarda. To nedokáže nic na světě. Co ještě chceš?"

Vzkaz pro Charlieho

13. srpna 2009 v 20:35 | katulia
Tohle je zase úryvek z NM, je to vlastně vzkaz, který Bella nechala Charliemu, než odjela zachránit Edwarda do Itálie.

Tati, psala jsem. Jsem s Alicí. Edward má potíže. Můžeš mi uložit domácí vězení, až se vrátím. Vím, že teď není vhodná doba. Promiň. Mám tě moc ráda. Bella.

Co se dělo s Bellou, když Cullenovi odjeli.

13. srpna 2009 v 18:36 | katulia

Tohle je úryvek z Nového Měsíce, je to z kapitoly Návštěva, kde jak asi napovídá ten název navštíví Bellu Alice. Je to rozhovor mezi Alicí a Charliem... Charlie vysvětluje Alici co se dělo po odjezdu Cullens.
Zdálo se mi to zajímavé.. tak to sem dávám...

Charlie: "Nikdy jsem se necítil tak bezmocný," začal pomalu Charlie. "Nevěděl jsem, co dělat. Ten první týden - myslel jsem, že ji budu muset nechat hospitalizovat. Nechtěla jíst ani pít, nechtěla se hnout. Doktor Gerandy se oháněl slovy jako "katatonická," ale já jsem ho k ní nepouštěl. Bál jsem se, že by ji vystrašil."
Alice: "Ale dostala se z toho?"
Charlie: "Domluvil jsem s Renée, že přijede a vezme ji na Floridu. Prostě jsem nechtěl být ten, kdo… kdyby musela jít do nemocnice nebo tak něco. Doufal jsem, že když bude s matkou, tak jí to pomůže. Ale když jsme jí začali balit oblečení, probrala se a začala zuřit. Nikdy jsem neviděl Bellu takhle vyvádět. Nikdy ji neužilo na nějaké scény, ale páni, tentokrát se vážně rozlítila. Házela své oblečení na všechny strany a nakonec se rozplakala. Myslel jsem, že to bude bod zvratu. Nehádal jsem se, když trvala na tom, že zůstane tady… a zpočátku to vypadalo, že se opravdu zotavuje…"
Charlie: "Vrátila se do školy a do práce, jedla a spala a dělala domácí úkoly. Odpovídala, když jí někdo položil přímou otázku. Ale byly to spousty drobností - už neposlouchala žádnou hudbu; našel jsem hromádku rozbitých cédéček v odpadkovém koši. Nečetla si; nezůstávala v místnosti, kde byla puštěná televize, i když ani předtím se na ni moc nedívala. Nakonec jsem na to přišel - vyhýbala se všemu, co by jí mohlo připomínat… jeho.
Skoro jsme spolu nemluvili; tolik jsem se bál, že řeknu něco, co ji rozruší - trhala sebou při nejdrobnější zmínce - a ona sama od sebe nikdy nemluvila. Jenom odpovídala, když jsem se jí na něco ptal.
Celý čas byla sama. Když jí zavolali kamarádi, nezavolala jim zpět, a oni po nějaké době přestali volat.
V noci si procházela peklem. Slyšel jsem ji křičet ze spaní…"

New Moon kniha v plamenech

21. července 2009 v 11:00

Pravděpodobný význam české obálky Nový měsíc

8. června 2009 v 13:51

Nový měsíc

Toto je původní verze, která nevyšla. Asi všichni víme co značí. Prostě vlkodlak - Jacob.
Tato, hezčí verze značí Bellino oko, co sleduje Jacoba vít na měsíc. Všichni víme proč, že? Kdo nečetl, nepochopí =-)
Jinak poč je obálka červená? Určitě to má nějákou spojitost s krví. Kdyby se tenkrát neřízla, Edward by jí neopustil a celý se tento příběh neodehrál.



Rekvizity NM

24. května 2009 v 17:28
Props New Moon Montepulciano Italy

Básnička - Ze snu do reality

18. května 2009 v 18:20
Tvůj pohled mě tak uchvátil
Do hrudi díru vypálil
Tvá tvář mi hlavu popletla
Teď je plná popela
Celé srdce jsem ti dala
Co jsem to jen udělala
Nestihl si říct mi sbohem
Už tu nejsi, už si odjel


Nejím, nespím, tápu ve tmě
Pak všechny si chtěl, jenom ne mě
Pohled to byl ohyzdný
Zároveň však bolestný
Tvůj sladký dech mě oslnil
Když si na mě promluvil
Dnes je však už všemu konec
Byl to jen sen, vše sis odnes

Ráno přijdu do třídy
Ty tam sedíš v lavici
Jak tomu mám uvěřit
Jak můžu ve snu takhle živořit
Chci si k tobě přisednout
Snažím se však ovládnout
Ty se ale náhle zvedáš
Ze snu ke mně chvátáš
Po tváři mě něžně hladíš
"miluju tě" při tom pravíš
Já jen řeku "opravdu?"
A udělám krok dozadu
Ty jen ke mně přistoupíš
Andělsky mě políbíš
Za ruku mě vezmeš
Do svého království odvezeš

Básnička - od Belly pro Jacoba

18. května 2009 v 18:12
Když jsem Tě prvně uviděla,
zamilovaná jsem byla.
Ne do tebe,
ale do Edwarda Cullena.
Mého překrásného upíra.
Když ale odešel,
ty jsi mě vždy podržel.
Vždy si mě rozveselil,
kamarádem jsi mi byl.
Byl jsi mi oporou,
když jsem byla pod vodou.
A za to Ti děkuju,
Jackobe Blacku.

NM vynechaná scéna 8

18. května 2009 v 15:24
Poslední část, ukončení tohoto příběhu: ta samá noc/ráno, když dorazili do Cullenovic domu kvůli hlasování
Najednou se světlo na verandě rozsvítilo a já jsem mohla vidět Esme stát ve dveřích. Vlnité karamelové vlasy měla stažené dozadu a v ruce držela něco jako lopatku.
,,Jsou všichni doma?"zeptala jsem se s nadějí, když jsme vyšli schody.
,,Ano, jsou." Jak mluvila, okna se najednou zaplnila světlem. Podívala jsem se do toho nejbližšího, abych zjistila, kdo nás zpozoroval, ale mé oči upoutala tlustá šedá deska na stoličce před ním. Koukala jsem na hladkou dokonalost skla a uvědomila jsem si, co to Esme dělá na verandě s tou lopatkou.
,,Oh, jejda, Esme! Opravdu se omlouvám za to okno. Chtěla jsem to-"
,,Tím se netrap,"přerušila mě se smíchem. ,,Alice mi o tom řekla a vím žes to neudělala schválně." Zamračila se na svého syna, který se zamračil na mě.
Zvedla jsem jedno obočí. Podíval se jinam a zamumlal

n
ěco nezřetelného o darovaném koni..

NM vynechaná scéna 7

18. května 2009 v 15:22
S Edwardem po návratu z Itálie, v Bellině pokoji
,,Je nějaký důvod, proč se ti nebezpečí nedokáže vyhnout stejně jako já?"
,,Nebezpečí se o to nepokouší." Zamumlala jsem.
,,samozřejmě, to zní, jako bys ho aktivně vyhledávala. Na co jsi myslela, Bello? Viděl jsem v Charlieho hlavě, kolikrát jsi v poslední době byla na pohotovosti. Už jsem se zmínil, že jsem rozzuřený?"
Jeho tichý hlas zněl spíš bolestně než rozzuřeně.
,,Proč, to není tvoje věc."řekla jsem v rozpacích.
,,Vlastně si přesně pamatuji, že jsi slíbila, že nebudeš dělat nic nezodpovědného."
Moje obrana byla okamžitá. ,,A neslíbil jsi náhodou něco o nezasahování?"
,,I když jsi ty porušila pravidla." Pokračoval opatrně. ,,já svou stranu dohody dodržel."
,,Och, vážně? Tři slova, Edwarde: Pacific. Northwest. Trust."
Zvedl hlavu, aby se na mě mohl podívat; jeho výraz byl plný zmatení a nevinnosti - příliš mnoho nevinnosti. Mohl by jí rozdávat. ,,Mělo by mi to něco připomínat?"


,,Tohle je skoro urážka."stěžovala jsem si. ,,Jak hloupá si myslíš že jsem?"
,,Nemám ponětí, o čem to mluvíš."řekl, oči doširoka otevřené.
,,Samozřejmě."

NM vynechaná scéna 6

18. května 2009 v 15:20
První noc po Alicině návratu poté, co viděla Bellu ,,spáchat sebevraždu"
,,Jasper s tebou nechtěl přijet?
,,Neschvaloval, že se do toho pletu."
Odfrkla jsem si. ,,Nejsi jediná."
Také si odfrkla a pak se uvolnila. ,,Má to něco společného s dírou v předním okně mého domu a s balíkem stodolarových bankovek na podlaze v obývacím pokoji?"
,,Má."řekla jsem rozzlobeně. ,,Omlouvám se za to okno. Byla to nehoda."
,,To je u tebe obvyklé. Tak co udělal?"
,,Nějaká společnost zvaná Pacific Northwest Trust mi udělila velmi nezvyklé a trvalé stipendium. Nebylo to moc přesvědčivé přestrojení. Nedokážu si představit, že by chtěl, abych věděla, že je to od něj, ale snad si nemyslel, že jsem tak hloupá.
,,Teda, takový podvodník." Zamumlala Alice.
,,Přesně."
,,A řekl, ať se nedívám."zatřásla podrážděně hlavou.

NM vynechaná scéna 5

18. května 2009 v 15:18
V době, kdy se jí Jacob vyhýbal…
Na schodech byl balík. Zvědavě jsem ho zvedla očekávajíc zpáteční adresu z Floridy, ale bylo to poslané ze Seattlu. Na krabici nebyl uvedený žádný odesilatel.
Bylo to adresované mě, ne Charliemu, tak jsem to odnesla na stůl a roztrhla lepenku na krabici.
Jakmile jsem uviděla tmavě zelené logo Pacific Northwest Trust, cítila jsem se, jako by se mi vrátila ta střevní chřipka. Zhroutila jsem se na nejbližší židli, aniž bych se podívala na přiložený dopis, vztek ve mně zvolna narůstal.
Přestože ten dopis nebyl dlouhý, nemohla jsem se přimět ke čtení. Vytáhla jsem ho, položila na stůl písmem dolů a neochotně jsem nahlédla do krabice, abych zjistila, co je vespod. Bála jsem se to otevřít, ale byla jsem příliš naštvaná, abych to nechala být.
Rty jsem měla pevně stisknuté, když jsem zuřivě trhala papír aniž bych se obtěžovala normálně otevřít víko. Musela jsem to teď hned vyřešit. Nepotřebovala jsem žádnou připomínku nebo dráždění.
Byla jsem šokovaná, ale přesto mě to nijak nepřekvapilo. Co by to mohlo být jiného - tři balíčky bankovek těsně převázaných gumičkou. Nemusela jsem se dívat na označení. Přesně jsem věděla, kolik se mi snaží doručit do rukou. Mělo by tam být třicet tisíc dolarů.
Jak jsem vstávala, patrně jsem zvedla obálku a otočila jsem se, abych ji hodila do dřezu. Zápalky byly přímo na vrchu, přesně tam, kde jsem je minule nechala. Jednu jsem vyndala a škrtla.
Jak jsem zírala na nenáviděnou obálku, dohořívala stále blíž a blíž k mým prstům. Nemohla jsem své prsty přimět hodit ji na papír. Zamávala jsem sirkou, než mě stihla popálit, na tváři zhnusený výraz.
Popadla jsem ze stolu dopis, zmačkala ho a hodila do další mísy ve dřezu. Škrtla jsem další zápalku, přiložila jsem ji k papíru a se zadostiučiněním jsem sledovala, jak hoří. Rozehřálo mě to. Sáhla jsem pro další zápalku. Znovu jsem ji nechala hořet nad obálkou. Znovu dohořela skoro až k mým prstům, než jsem jí hodila do popela z dopisu. Nedokázala jsem jen tak spálit třicet tisíc dolarů.
Takže co s tím udělám? Neznala jsem žádnou adresu, na kterou bych to mohla vrátit - byla jsem si jistá, že ta společnost ve skutečnosti ani neexistuje.
A pak mi došlo, že jednu adresu znám.
Vrátila jsem peníze zpátky do krabice, strhla jsem štítek, takže kdyby to někdo našel, nemohl by mi to vrátit a zamířila jsem zpátky do náklaďáčku, celo cestu nepřetržitě nabručená.Slíbila jsem sama sobě, že tento týden podniknu něco absolutně nezodpovědného se svou motorkou. Naučím se na ní i skákat, když budu muset.
Nenáviděla jsem každý kousek té cesty vinoucí se skrz stinný les. Skřípala jsem zuby až mě bolela čelist. Noční můry budou dnes v noci nelítostné - tímhle jsem si o to přímo říkala. Stromy se rozevřely v cestu porostlou kapradím, po které jsem se rozjela. Nechávala jsem za sebou dvojitou stopu zmačkaného kapradí a drobného porostu zabořeného do bláta. Zastavila jsem před předními dveřmi a přeřadila na neutrál.
Dům vypadal pořád stejně, bolestně prázdný, mrtvý. Věděla jsem, že na něj přenáším svou náladu, ale to nezměnilo můj pohled. Došla jsem k předním dveřím a dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do oken. Zoufale jsem si přála být aspoň na chvíli znovu ta chodící mrtvola, ale ta otupělost už ze mě dávno vyprchala.
Pečlivě jsem položila balík na práh opuštěného domu a otočila jsem se k odchodu.
Zastavila jsem se na prvním schodě. Nemůžu přece jen tak nechat balík peněz před dveřmi. To bylo skoro stejné, jako bych je spálila.
Se sklopenýma očima jsem se otočila zpátky a popadla obtěžující balíček. Možná bych ho mohla anonymně věnovat na dobrou věc. Charita pro lidi s onemocněním krve, nebo něco takového.
Ale když jsem se vrátila do náklaďáčku, zatřásla jsem hlavou. Jsou to jeho peníze, a, sakra, taky si je nechá! Když to bude ukradeno z jeho verandy, je to jeho chyba, ne moje.
Měla jsem otevřené okénko a než abych vystoupila, radši jsem ten balík prostě hodila tak silně, jak jsem dokázala k jeho dveřím.
Nikdy jsem neměla dobrou mušku. Krabice hlučně proletěla skrz přední okno a nechala za sebou díru tak velkou, že to vypadalo, jako bych jím prohodila pračku.
,,Oh, kruci!" zprudka jsem vydechla a skryla jsem obličej do dlaní.
Měla jsem vědět, že cokoliv udělám, věci budou ještě horší.
Motor naštěstí naskočil. Je to jeho chyba, připomínala jsem si. Já jsem jen vracela jeho majetek. Byl to jeho problém, že to bude muset dát opravit. Kromě toho, zvuk toho rozbíjeného skla byl uklidňující - bylo to zvrhlé, ale cítila jsem se o trochu lépe.
Nedokázala jsem se o tom úplně přesvědčit, ale vyřadila jsem z neutrálu a bez jediného ohlédnutí jsem odjela. Tohle bylo nejdál, kam jsem mohla zajít ve snaze vrátit peníze odkud přišly. To samé udělám i s dodávkou na příští měsíc. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Po příchodu domů jsem to všechno stokrát znovu promýšlela. Procházela jsem seznam telefonních čísel a hledala jsem nějaké sklenářství, ale nebyl tam nikdo cizí, kdo by mi mohl pomoct. Jak bych vysvětlila tu adresu? Zatkl by mě Charlie za vandalství?

NM vynechaná scéna 4

18. května 2009 v 15:12
O několik dní později, těsně před Belliným a Jacobovým prvním ,,rande" na motorkách.

Když jsem se dostala zpátky, po cestě dovnitř jsem popadla poštu. Probírala jsem se účty a reklamami, dokud jsem se nedostala k dopisu úplně vespod.
Byla to běžná obchodní obálka, adresovaná mě - mé jméno bylo psané ručně, což bylo neobvyklé. Se zájmem jsem se podívala na zpáteční adresu.
Zájem se rychle změnil v nervozitu a nevolnost. Ten dopis byl od Pacific Northwest Trust, Kancelář Udílení Stipendií. Pod tímto jménem nebyl žádný název ulice.
Bylo to pravděpodobně formální přijetí mého odmítnutí, říkala jsem si. Nebyl důvod být nervózní. Žádný důvod kromě toho malého detailu, že když budu podrobněji přemýšlet o jakékoliv části celé téhle záležitosti, může mě to poslat zpátky do stavu zombie. Jenom ten.
Hodila jsem ostatní poštu na Charlieho stůl, sesbírala jsem své knihy z podlahy v obývacím pokoji a spěchala nahoru. Když jsem byla ve svém pokoli, zamkla jsem dveře a trhnutím jsem otevřela obálku. Musela jsem si pamatovat, že mám zůstat naštvaná. Zlost byla nejdůležitější.


Drahá slečno Swanová
Dovolte mi upřímně Vám pogratulovat k získání prestižního stipendia J. Nikollse z Pacific Northwest Trust. Toto stipendium se uděluje jen výjimečně, měla byste být hrdá, že ho výběrová komise přiřkla právě Vám.
Měli jsme pár drobných problému s doručením Vašich školních peněz, ale neznepokojujte se, prosím. Kdybyste měla jakékoli obtíže, beru všechno na sebe. V obálce najdete přiložený šek na dvacet pět tisíc dolarů; počáteční příděl plus první měsíční příspěvek.
Upřímně,
I. Randall
Vztek nebyl žádný problém.
Podívala jsem se do obálky, abych se ujistila, že je ten šek opravdu uvnitř.
,,Kdo jsou tihle lidé?"zavrčela jsem skrz zuby a jednou rukou jsem dopis zmačkala do tvrdé koule.
Zuřivě jsem vytáhla koš na odpadky a hledala telefonní číslo I. Randalla. Nestarala jsem se o to, že je to na dlouhou vzdálenost - bude to jen velmi krátký hovor.
,,Sakra." Zasyčela jsem. Koš byl prázdný. Charlie ho musel vysypat. Hodila jsem obálku i se šekem na postel a znovu jsem uhladila zmačkaný dopis. Byl na firemním papíře s tmavě zeleným logem Pacific Northwest Trust na horním okraji, ale nebyly tam žádné informace, žádná adresa, žádné telefonní číslo.
,,Do háje."
Sesunula jsem se na kraj postele a snažila jsem se logicky uvažovat. Očividně se mě snaží ignorovat. Nedokázala jsem se uklidnit. Kdybych tam zavolala, pravděpodobně by se tím nic nezměnilo.
Takže se dalo udělat jen jedno.
Znovu jsem dopis zmuchlala, rozcupovala obálku i se šekem a odplížila jsem se dolů.
Charlie byl v obýváku a měl nahlas puštěnou televizi.
Došla jsem ke kuchyňskému dřezu a hodila jsem do něj cáry papíru. Potom jsem prohledávala zásuvku s všelijakým harampádím, dokud jsem nenašla krabičku sirek. Jednu jsem zapálila a přiložila k papíru. Škrtla jsem další a udělala to samé. Chtěla jsem použít i třetí, ale plamen už vesele poskakoval po papíru, takže to nebylo nutné.
,,Bello!" Charlie se snažil překřičet zvuk z televize.
Rychle jsem otočila kohoutkem a pustila jsem do dřezu vodu. Cítila jsem náznak uspokojení, když síla vody uhasila plamen, po kterém zbyl jen prach a popel.
,,Ano, tati?"vrátila jsem zápalky do zásuvky a rychle jsem ji zavřela.
,,Necítíš kouř?"
,,Ne, tati."
,,Hmmm."
Vypláchla jsem dřez a ujistila jsem se, že se všechen popel spláchl do odpadu.
Vrátila jsem se do svého pokoje, už jsem se cítila trochu klidněji. Můžou mi poslad tolik šeků, kolik budou chtít, pomyslela jsem si. Můžu si koupit další zápalky, když mi tyhle dojdou.



NM vynechaná scéna 3

18. května 2009 v 14:52
Tu noc po zakoupení motorek a první návštěvě u Jacoba
Zabouchla jsem za sebou dveře a vytáhla z kapsy svůj vysokoškolský fond. Stočený na mé dlani vypadal dost chudě. Vsunula jsem ho zpátky do paty nepoužívané ponožky a tu jsem zastrčila do zásuvky se spodním prádlem. Pravděpodobně ne zrovna originální skrýš, ale říkala jsem si, že později přijdu na něco nápaditějšího.
V mé druhé kapse byl útržek papíru s telefonním číslem a e-mailovou adresou Isaaca Randalla. Vytáhla jsem ho a položila na klávesnici počítače. Stiskla jsem tlačítko pro zapínání a poklepávala jsem si nohou, zatímco se obrazovka probouzela k životu.
Když jsem byla připojená, otevřela jsem svou e-mailovou schránku. Musela jsem odstranit hromadu spamů, které se tu navršily od doby, kdy jsem naposledy psala Renee. Nakonec jsem byla hotová a otevřela jsem okno pro novou zprávu.
E-mailová adresa byla ,,irandal", takže jsem předpokládala, že je to opravdu toho muže, kterého jsem potřebovala.
Vážený pane Randalle, psala jsem
Doufám že si vzpomínáte na rozhovor, který jste vedl dnes odpoledne s paní Gerandyovou ve Forkské Federální Bance. Moje jméno je Isabella Swanová a patrně jste pod dojmem, že mi bylo uděleno velmi velkorysé stipendium od společnosti Pacific Northwest Trust.
Omlouvám se, ale nemohu toto stipendium přijmout. Požádala jsem o převod peněz, které jsem již obdržela, zpátky odkud přišly a uzavřela své konto ve Forkské Federální Bance. Prosím, věnujte toto stipendium nějakému jinému kandidátovi.
Děkuji vám, I.Swanová
Chtělo to několik pokusů, než to znělo dobře - formálně, ale jasně. Dvakrát jsem si to po sobě přečetla, než jsem to konečně odeslala. Nevěděla jsem, jakou roli tenhle pan Randall hraje v ohledně mého nepravého stipendia, ale v mé odezvě nebylo nic protiprávního.

NM vynechaná scéna 2

18. května 2009 v 14:49
Tohle je nejdelší část, kterou jsem musela z Nového Měsíce vystřihnout. Je převážně ze šesté kapitoly, plus ještě sedm dalších krátkých scén, které protínají dějovou linii až do konce příběhu. Připadalo mi to celé zábavné, ale moji vydavatelé s tím nesouhlasili. Nebylo to důležité, takže to bylo obětováno na oltáři úprav.
První scéna: Den poté, co byla Bela s Jassicou na zombie filmu:

Ve výjimečných situacích mi stále chyběl Phoenix. Například teď, když jsem mířila do Forkské Federální Banky, abych tam vložila svůj výplatní šek. Dala bych nevím co za automatickou pokladnu. Nebo aspoň za anonymitu, když za stolem sedí někdo cizí.
,,Dobré odpoledne, Bello." Přivítala mě maminka Jessici.
,,Dobrý den, paní Stanleyová."
,,Je tak pěkné, že jsi mohla jít včera večer s Jassicou ven. Bylo to už tak dlouho." Zaměřila svou řeš na mě a usmívala se, aby vytvořila přátelštější tón. Něco v mém výrazu muselo být špatně, protože její úsměv byl najednou strnulý, jak si nervózně rukou prohrábla vlasy, které se jí na chvíli slepily; její vlasy byly stejně kudrnaté jako Jassičiny a sesprejované do tuhého účesu z pevných prstýnků.
Usmála jsem se na oplátku, i když jsem věděla, že už je pozdě. Moje duchapřítomnost byla značně zaostalá.
,,Jo." Řekla jsem tónem, který, jak jsem doufala, zněl společensky. ,,Neměla jsem moc času, znáte to. Škola…práce…" Snažila jsem se v mysli najít něco dalšího, co bych dodala, ale bylo tam jen prázdno.
,,Jistě." Usmála se trochu vřeleji, pravděpodobně šťastná, že moje odpověď zněla docela normálně a přizpůsobivě.
Najednou mě napadlo, že možná tak moc nevtipkuju, když předstírám, že tohle je pravý důvod jejího úsměvu. Kdo ví, co jí Jassica řekla o minulé noci. Ať to bylo cokoliv, nebylo to zcela nepodložené. Jsem dcera Charlieho excentrické ex manželky, šílenství může být dědičné. Rychle jsem to přeskočila ustupujíc před minulostí. Pozůstatek nedávného stavu chodícího koma. Dospěla jsem k tomu, že je tu docela dobré vysvětlení pro moje bláznovství a to i bez hlasů, které jsem teď slyšela a doufala jsem, že přesně to paní Stanleyová myslela.
Musela vidět spekulace v mých očích. Rychle se podívala pryč, z okna za mnou.
,,Práce." Zopakovala jsem, abych znovu upoutala její pozornost, když jsem pokládala na pult svůj šek. ,,A to je samozřejmě to, proč jsem tady."
Znovu se usmála. Jak den postupoval, její rtěnka už byla rozpraskaná, a bylo jasné, že si s ní maluje rty o dost větší, než jsou ve skutečnosti.
,,Jak to jde u Newtonových?" zeptala se vesele.
,,Dobře. Je zrovna sezóna." Odpověděla jsem automaticky, přestože projížděla přes parkoviště obchodu několikrát denně. Musela vidět ta neznámá auta. Pravděpodobně toho věděla o dodávkách a úbytku batohů v obchodě víc než já.
Nepřítomně přikývla, jak něco vyťukávala do počítače před sebou. Moje oči bloudily po tmavě hnědém pultě ve stylu sedmdesátých let se světle oranžovými ozdobami na rozích. Zdi a koberec byly trochu lepší, v neutrálním odstínu šedé, ale pult dodával celé místnosti originální vzhled.
,,Hmmm," mumlání paní Stanleyové znělo v o něco vyšším tónu než obvykle. Ohlédla jsem se po ní jen s poloviční pozorností, přemýšlejíc, jestli to byl pavouk lezoucí po stole, co jí tak vyděsilo.
Ale její oči byly stále přilepené na obrazovku. Její prsty teď byly bez pohybu, její výraz překvapený a znepokojený. Čekala jsem, ale neřekla nic dalšího.
,,Je něco špatně?" Pokusili se snad Newtonovy vypsat špatný šek?
,,Ne, ne." Zamumlala rychle a vzhlédla ke mně s nezvyklým zábleskem v očích. Zdálo se, že potlačuje nějaké vzrušení. Připomnělo mi to Jassicu, když má nějaké nové drby o které se musí nutně s někým podělit.
,,Budeš chtít vytisknout stav svého účtu?" zeptala se dychtivě paní Stanleyová. To jsem neměla ve zvyku. Můj účet rostl tak pomalu a předvídatelně, že nebylo složité si to vypočítat v hlavě. Ale změna v jejím hlase mě přiměla ke zvědavosti. Co bylo na té obrazovce, že jí to tak fascinovalo?
,,Jistě," souhlasila jsem.
Stiskla jednu klávesu a tiskárna rychle vyplivla krátký dokument.
,,Tady to je." Se spěchem vytrhla papír, až ho roztrhla v půlce.
,,Jejda, omlouvám se." Oběhla stůl a vyhýbala se mému pohledu, dokud nenašla lepicí pásku. Slepila k sobě obě půlky a podala mi je.
,,Ehm, díky." zamumlala jsem. S papírem v ruce jsem se otočila a zmířila jsem k předním dveřím a mrkla jsem do výpisu, jestli náhodou nezjistím, co měla paní Stanleyová za problém.
Počítala jsem s tím ,že moje úspory obsahují nanejvýš patnáct set a třicet pět dolarů. Spletla jsem se, bylo to třicet šest padesát spíš než třicet pět.
A také tam bylo dalších dvacet tisíc.
Zůstala jsem stát jako přimražená a snažila se pochopit ta čísla. Můj účet byl o dvacet tisíc vyšší než před mým dnešním vkladem, který už byl také započítán. Na malou chvíli jsem uvažovala o okamžitém uzavření účtu. Ale pak jsem se s povzdechem vrátila k pultu, kde na mě čekala paní Stanleyová s živým zájmem v očích.
,,To musí být nějaká chyba v počítači, paní Stanleyová." řekla jsem a podala jí zpátky ten výpis. ,,Mělo by to být jenom patnáct set třicet šest padesát."
Zasmála se. ,,Myslela jsem si, že na tom bude něco divného."
,,O tom si můžu nechat jenom zdát." Usmála jsem se zpátky, překvapujíc samu sebe lehkostí svého tónu.
Hbitě psala.
,,Našla jsem tady ten problém…vypadá to, že tu byl před třemi týdny převod z… hmmm, nějaké jiné banky. Nejspíš někdo špatně zapsal svoje číslo."
,,Kolik problémů bych z toho měla, kdybych si ty peníze vyzvedla?"zavtipkovala jsem.
Nepřítomně se zasmála jak pokračovala v psaní.
,,Hmmm," zopakovala, čelo se jí stáhlo do tří hlubokých vrásek. ,,Vypadá to jako telegrafní převod. Moc takových tu nemáme. Víš co? Zeptám se paní Gerandyové, jestli by se na to nemohla podívat…" Její hlas se vytrácel, jak se otáčela od počítače a natahovala krk do vedlejší místnosti. ,,Charlotte, máš práci?"zavolala.
Nepřišla žádná odpověď. Paní Stenleyová vzala zprávu a rychle prošla zadními dveřmi, za kterými byly pravděpodobně kanceláře.
Chvíli jsem se za ní dívala, ale neobjevila se. Otočila jsem se a nepřítomně jsem koukala z předního okna, pozorujíc jak po skle stéká déšť. Voda stékala v nepředvídatelných pramíncích, někdy se větrem stáčely do šikma. Na nic jsem se nesoustředila. Pokoušela jsem se nechat svou mysl volně plout, přemýšlejíc o ničem, ale nedokázala jsem se vrátit do toho stavu polovědomí. Nakonec jsem za sebou opět uslyšela hlasy. Otočila jsem se, abych viděla paní Stanleyovou a manželku pana Gerandyho vpadnout do přední místnosti s tím samým zdvořilým úsměvem na obou tvářích.
,,Omlouvám se za to, Bello,"řekla paní Gerandyová. ,,Měla bych být schopná to objasnit jedním krátkým telefonátem. Můžeš počkat, jestli chceš." Ukázala na řadu židlí podél zdi. Vypadaly, jako by patřily k něčímu jídelnímu stolu.
,,Dobře."souhlasila jsem. Přešla jsem místnost a sedla si přesně do prostřední židle. Najednou jsem si přála mít knížku. Mimo školy jsem v poslední době nic nečetla. A i když součástí osnov bylo i několik směšných zamilovaných příběhů, pořád se to dalo nějak ošidit. Byla to úleva, že jsme zrovna pracovali na Zvířecí farmě. Ale byly tu i další bezpečné knížky. Politické thrillery. Záhadná úmrtí. Strašlivé vraždy nebyly žádný problém, dokud do nich nebyly zamotané zasněné romantické vedlejší zápletky.
Trvalo to dost dlouho na to, abych byla podrážděná. Unavovalo mě koukat na tu nudnou šedou místnost bez jediného obrazu, který by vyzdobil prázdné zdi. Nemohla jsem se koukat na paní Stanleyovou, jak se přehrabovala stohem papírů. Sem tam se zastavila, aby potvrdila něco v počítači. Jednou se na mě podívala a když se střetla s mým pohledem, vypadala znepokojeně a upustila nějaký dokument. Mohla jsem slyšet hlas paní Gerandyové, mdlé mumlání vycházející ze zadní místnost. Ale nebylo to dost jasné na to, abych se dozvěděla něco víc než jen to, že lhala o potřebné délce telefonátu. Trvalo to skoro tak dlouho, aby z toho každý úplně otupěl a kdyby to neskončilo o chvíli dřív, nedokázala bych si pomoct. Musela jsem přemýšlet. Skoro jsem panikařila, jak jsem se snažila přijít na nějaké bezpečné téma k zamyšlení.
Zachránil mě příchod paní Gerandyové. Vděčně jsem se na ní usmála. Když prostrčila hlavu dveřmi, jako první mě upoutaly její husté bílé vlasy.
,,Bello, nevadilo by ti připojit se ke mně?"zeptala se a já jsem si všimla, že má k uchu přitisknutý telefon.
,,Jistě."zamumlala jsem, jak zase mizela.
Paní Stanleyová musela odemknout další dveře, abych mohla projít dovnitř. Její úsměv byl roztržitý, nesetkala se s mým pohledem. Byla jsem si jistá, že se chystá tajně poslouchat za dveřmi.
Moje mysl probírala případné možnost, když jsem spěchala dozadu do kanceláře. Někdo pere peníze přes můj účet. Nebo možná Charlie vzal úplatek a já ho mám krýt. Ale kdo by dal Charliemu takové peníze? Možná je Charlie ve zločinecké partě, bere úplatky a pere peníze přes můj účet. Ne, nedokážu si představit Charlieho ve zločinecké partě. Možná to byl Phil. Jak dobře vlastně Phila znám?
Paní Gerandyová byla pořád na telefonu a pobídla mě hlavou ke kovové židli u svého stolu. Ve spěchu něco čmárala na zadní stranu nějaké obálky. Sedla jsem si a uvažovala, jestli má Phil temnou minulost a jestli půjdu do vězení.
,,Děkuji Vám, ano. Dobře, myslím, že je to všechno. Ano, ano, moc Vám děkuji za vaší pomoc," Než zavěsila, vyplýtvala paní Gerandyov na sluchátko několik zbytečný úsměvů. Nevypadala naštvaně nebo pochmurně. Spíš vzrušeně a zmateně. Což mi připomnělo paní Stanleyovou v hale. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou vyskočit ze dveří a vystrašit ji.
Ale paní Gerandyová promluvila.
,,Tak tedy, myslím, že pro tebe mám skvělé zprávy… i když si nedovedu vysvětlit, že jsi o tom nebyla informovaná." Kriticky se na mě zadívala, jako by čekala, že svěsím hlavu a řeknu Aha, TĚHLE dvacet cisícovek! Úplně mi to vypadlo z hlavy!
,,Dobré zprávy?" pobízela jsem ji. Ta slova naznačovala, že to byl pro ní až příliš komplikovaný problém, který nedokázala vyřešit a vyvolávala dojem, že jsem bohatší, než bych se před několika měsíci vůbec nadála.
,,No, jestli o tom opravdu nic nevíš… tak gratuluji! Bylo ti přiděleno stipendium z…" podívala se dolů na své naškrábané poznámky. ,,Pacific Northwest Trust."
,,Stipendium?" zopakovala jsem nevěřícně.
,,Ano, není to vzrušující? Svatá dobroto, budeš moct jít na jakoukoliv školu budeš chtít.!"
Bylo to v tomto okamžiku, když mi šťastně osvětlila původ mého bohatství, kdy jsem si přesně uvědomila, odkud se ty peníze vzaly. Navzdory náhlému přívalu vzteku, podezření, potupy a bolesti, jsem se snažila mluvit klidně.
,,Stipendium, které obsahuje dvacet tisíc dolarů přímo na můj účet." Přikývla jsem. ,,Místo aby to zaplatili škole. Bez možnosti ujištění, na co jsem ty peníze vlastně použila."
Moje slova ji frustrovala. Vypadalo to, že přechází do obrany.
,,Bylo by velmi nerozumné použít ty peníze na něco jiného, než jaký je jejich účel, Bello, drahoušku. Tohle je šance, kterou dostaneš jednou za život."
,,Samozřejmě," řekla jsem nevrle. ,,A zmínila se ta Pacific Northewest Trust vůbec o tom, proč si vybrali právě mě?"
Znovu se podívala do svých poznámek s nepatrně zamračeným pohledem jako odměnou za můj tón.
,,Je to velmi prestižní - nenabízejí stipendium, jako je tohle, každý rok."
,,To se vsadím."
Podívala se na mě a opět se rychle odvrátila. ,,Banka v Seattlu, která to řídí, mě předala muži, který má na starost přidělení stipendií. Říkal, že tohle stipendium se udílí na základě zásluh, pohlaví a bydliště. Toto je určeno studentkám z malých měst, které nemají možnost dojíždět."
Vypadalo to, že se tu někdo snažil být vtipný.
,,Zásluhy?" zeptala jsem se s nesouhlasem. ,,Nemám nijak skvělé výsledky. Mohla bych jmenovat tři dívky z Forks, které mají lepší známky, než mám já, a jednou z nich je Jassica. Kromě toho - nikdy jsem o stipendium nepožádala."
Teď byla velmi frustrovaná, zvedala svou tužku a zas jí pokládala na stůl a znepokojeně si pohrávala se svým přívěškem mezi palcem a ukazováčkem. Znovu se ponořila do svých poznámek.
,,O tomhle se nezmínil…" upírala pohled stále na obálku a nebyla si jistá, co dělat s mým postojem. ,,Oni nepřijímají formuláře. Procházejí žádosti o jiná stipendia a vybírají si ty, kteří byly podle jejich mínění neoprávněně přehlédnuti. Získali tvé jméno z nějakého formuláře, který jsi poslala za základě svých výsledků na finanční výpomoc pro Washingtonské vysoké školy."
Cítila jsem, jak je koutky mých úst stáčí dolů. Doteď jsem nevěděla, že mou žádost zamítli. Bylo to něco, co jsem vyplňovala už dávno, předtím než…
A ani jsem nepřemýšlela o jiných možnostech, nevšímala jsem si krajních termínů. Nezajímala jsem se o budoucnost. Ale universita ve Washingtonu byla jediné místo, které by mě udrželo blízko Forks a Charlieho.
,,Jak se dostanou k těm zamítnutým formulářům?" zeptala jsem se monotónně.
,,Nejsem si jistá, drahoušku," paní Gerandyová byla nešťastná. Chtěla vzrušení a dostala nepřátelství. Přála jsem si, abych jí mohla vysvětlit, že ta negativita není směřovaná na ní. ,,Ale ten administrátor mi nechal svoje číslo, kdybych měla nějaké otázky - můžeš mu zavolat sama. Jsem si jistá, že tě může ujistit, že ty peníze jsou opravdu pro tebe."
O tom jsem neměla pochyby. ,,Ráda si ho vezmu."
Rychle ho napsala na útržek papíru. V duchu jsem si udělala poznámku, že do té banky pošlu anonymní dopis.
To číslo bylo hrozně dlouhé. ,,Předpokládám, že asi nenechal e-mailovou adresu?" zeptala jsem se skepticky. Nechtěla jsem Charliemu příliš zvýšit účet za telefon.
,,Vlastně nechal," usmála se na mě, šťastná, že má něco, co nejspíš potřebuji. Oběhla stůl a připsala mi na papír další řádek.
,,Děkuju, pokusím se ho zkontaktovat hned jak dorazím domů." Ústa jsem měla stažená do pevné linky.
,,Zlato," řekla váhavě paní Gerandyová. ,,Měla bys za to být šťastná. Je to skvělá příležitost."
,,Nevezmu si jen tak dvacet tisíc dolarů, které jsem si nevydělala."zopakovala se, snažíc se vymazat ze svého hlasu pobouření.
Stiskla rty a znovu se podívala dolů. Myslela si, že jsem blázen. No, chystala jsem se přimět jí vyslovit to nahlas.
,,Co?" dožadovala jsem se.
,,Bello," odmlčela se a já jsem čekala se skřípějícími zuby. ,,Je to podstatně víc než dvacet tisíc dolarů."
,,Promiňte,"vyhrkla jsem. ,,Víc?"
,,Těch dvacet tisíc je vlastně jenom počáteční platba. Od teď budeš dostávat každý měsíc pět tisíc dolarů po celou dobu tvého studia. Když se zapíšeš na další školu, stipendium se ti automaticky prodlouží!" znovu jí přemohlo vzrušení, když mi tohle oznamovala.
Nejdřív jsem nemohla ani promluvit, byla jsem tak vzteklá. Pět tisíc dolarů každý měsíc na neurčitou dobu. Chtělo se mi něco rozbít.
,,Jak?" podařilo se mi ze sebe dostat.
,,Nerozumím co tím myslíš."
,,Jak můžu dostat pět tisíc dolarů každý měsíc?"
,,Budou ti je zasílat na účet." Odpověděla zmateně.
Následovala krátká chvíle ticha.
,,Chci ten účet hned zavřít." Řekla jsem plochým hlasem.
Zabralo to patnáct minut, než jsem jí přesvědčila, že mluvím vážně. Měla nekonečnou zásobu důvodů proč je to špatný nápad. Rozhořčeně jsem se bránila, dokud jsme se nedostali k vyplacení těch dvou tisíc dolarů. Můžou vůbec tolik peněz vydat jen tak na ruku?
,,Podívejte se, paní Gerandyová," uklidňovala jsem jí. ,,Chci si vybrat jenom svých patnáct set. Opravdu bych ocenila, kdybyste ty zbylé peníze poslala tam, odkud přišly. Já to s tímhle panem"-musela jsem se podívat na útržek papíru-,,Isaacem Randallem urovnám. Je to určitě nějaká chyba."
Zdálo se, že jí to uklidnilo.
Zhruba o dvacet minut později jsem s úlevou unikla z banky s patnácti stovkami, jednou dvackou, desetidolarovkou, jednou dolarovkou a padesáti centy v kapse. Paní Stanleyová a paní Gerandyová mě bok po boku sledovaly zpoza pultu s doširoka otevřenýma očima.

NM vynechaná scéna

18. května 2009 v 14:12
Jistě poznáte scénu z konce druhé kapitoly Nového Měsíce. Odlišných je jen několik řádků. V prvním návrhu Carlisle Bellu omylem ,,zdrogoval"
léky proti bolesti a ona na ně měla neobvyklou reakci.
Proč byla tato část vystřižena? Zaprvé, mí nakladatelé se domnívali, že je tam špatná nálada (chtěla jsem to všechno obrátit v žert). Zadruhé si mysleli, že Bellina reakce není realistická. V tom je vtip, protože tenhle příběh je založen na opravdové životní zkušenosti. (ne mojí, tentokrát)



Zhroutila jsem se zpátky na polštář, těžce se mi dýchalo a točila se mi hlava. Ruka už mě nebolela, ale nevěděla jsem, jestli to způsobily léky proti bolesti nebo ten polibek. Něco se mi vybavilo v paměti, ale nedokázala jsem to přesně pojmenovat.
,,Promiň" řekl, také bez dechu. ,,To už jsem přehnal."
K mému vlastnímu překvapení jsem se zachychotala. ,,Nebuď směšný." A znovu jsem se zasmála.
Zamračil se na mě v té tmě. Jeho pohled byl vážný. Bylo to hysterické.
Zakryla jsem si pusu rukou, aby Charlie neslyšel můj smích.
,,Bello, měla jsi už Percoced někdy předtím?"
,,Myslím, že ne" zasmála jsem se. ,,Proč?"
Obrátil oči v sloup a já jsem se pořád nemohla přestat smát.
,,Co tvoje ruka"
,,Necítím ji. Pořád ji tam ještě mám?"
Povzdychl si, když jsem se znovu zachychotala. ,,Zkus usnout, Bello."
,,Ne, chci abys mě ještě jednou políbil."
,,Pokoušíš mojí sebekontrolu."
Zahihňala jsem se. ,,Co tě láká víc, moje krev, nebo moje tělo?" Ta otázka mě znovu rozesmála.
,,Obojí stejně." Proti své vůli se zasmál. ,,Nikdy jsem tě neviděl takhle vysmátou. Jsi dost zábavná."
,,Nejsem vysmátá." Snažila jsem se skrýt další uchychtnutí, abych to potvrdila.
,,Vyspi se." navrhl.
Uvědomila jsem si, že ze sebe dělám blázna, což nebylo neobvyklé, ale pořád dost trapné, tak jsem se ho snažila poslechnout. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Jen občas mi ještě uniklo drobné uchychtnutí. To se ale stávalo pořád méně často, jak mě drogy uklidňovaly až do úplné nevědomosti.


* * * * *

Ráno jsem se cítila absolutně příšerně. Ruka mě pálila a bolela mě hlava. Edward řekl, že mám kocovinu a místo Percocedu mi doporučil Tylenol, než mě uvolněně políbil na čelo a vyskočil z mého okna.
Nemohla jsem si nevšimnout, že jeho výraz byl uhlazený a vzdálený. Obávala jsem se závěru, ke kterému došel, když v noci pozoroval jak spím. Úzkost ještě zhoršila bušení v mé hlavě.Vzala jsem si dvojitou dávku Tylenolu a hodila lahvičku Percocedu do koše v koupelně.

Dobrá hláška z knihy NM

27. dubna 2009 v 21:12 | katulia
Teď jsem si tak listovala v Novém měsíci a narazila jsem na upně dobrou hlášku tak tady je :)

Alice:
"Na tebe je spoleh, Bello. Každý jiný by byl rád, že jsou upíři z města, ale ty se musíš sčuchnout s prvními příšerami, na které narazíš."

Telefonát Edward-Rosalie : pohled- Edward

25. dubna 2009 v 22:36
Stephenie Meyerová: Tolik lidí bylo zvědavých na to, co přesně Rosalie řekla Edwardovi během toho osudového telefonátu. Zde je ta krátká část Nového měsíce z pohledu Edwardova. ↓

Telefon v kapse se znovu rozvibroval. Bylo po dvacáté páté za dvacet čtyři hodin. Uvažoval jsem, že zvednu telefon, přinejmenším zjistím, kdo se mě pokoušel kontaktovat. Třeba to bylo důležité. Možná mě Carlisle potřebuje.
Přemýšlel jsem o tom, ale nepohnul jsem se.

Nebyl jsem si přesně jistý, kde jsem. Nějaké temné podkroví, hemžící se prostor, plné krys a pavouků. Pavouci si mě nevšímali a krysy se mi zdaleka vyhýbali.Vzduch byl prosycený intenzivním pachem oleje na vaření, žluklým masem, lidským potem a skoro jednolitou vrstvou znečištění, které bylo momentálně viditelné ve vlhkém vzduchu jako černý film přes všechno. Pode mnou, čtyři patra vratkého činžovního domu, se to hemžilo životem. Neobtěžoval jsem se rozlišit myšlenky těch hlasů - dělali hrozný, hlasitý, španělský hluk, kterému jsem nevěnoval pozornost. Prostě jsem nechal zvuky odrážet se ode mě. Nesmyslné Všechno z toho nemělo smysl. Moje vlastní existence neměla smysl. Celý svět neměl smysl.

Přitiskl jsem čelo ke kolenům, uvažoval jsem, jak dlouho budu schopný tohle vydržet. Možná to je beznadějné. Možná, pokud je můj pokus tak jako tak odsouzen k nezdaru, měl bych se přestat týrat a prostě se vrátit…

Ta myšlenka byla tak intenzivní, tak uzdravující jako kdyby ta slova obsahovala silná anestetika, odplavovala moře bolesti, které jsem pohřbil - způsobilo to, že jsem zalapal po dechu a zatočila se mi hlava.

Teď jsem mohl odejít, mohl jsem se vrátit.

Bellin obličej se vždy za mými očními víčky usmíval.

Byl to úsměv přivítání, odpuštění, ale to nemělo žádný afekt, ale mé podvědomí patrně chtělo, aby to mělo.

Samozřejmě že jsem se nemohl vrátit. Co konec konců byla moje bolest v porovnání s jejím štěstím? Ona by měla být schopna se usmívat, zproštěná strachu a nebezpečí. Zproštěná touhy po nelidské budoucnosti bez duše. Zasluhuje si víc než to. Zasluhuje si někoho lepšího než mě. Když Bella opustí tenhle svět, ona bude pokračovat na místě, které bylo navždy zapovězeno pro mě, bez ohledu na to jak jsem se tu choval.

Myšlenka na toto definitivní odloučení byla o tolik silnější než bolest, kterou jsem už měl. Moje tělo se tím roztřáslo. Když Bella bude pokračovat na místě, kam patří a já nikdy nemohl patřit, nevydržel bych to tady. Musí tu být zapomnění. Musí tu být úleva.

To bylo mé přání, ale nebyla to jistota. Spi, možná sni. Zajisté je tady zádrhel. Citoval jsem si pro sebe. Kdybych byl dokonce popelem, stále bych nějakým způsobem pociťoval utrpení z její ztráty?

Znovu jsem se roztřásl.

A, zatraceně, dal jsem slib. Dal jsem slib jí, že nikdy nebudu obtěžovat svou společností její život, že nepřinesu své černé démony do něj. Nevycouval jsem ze svého slibu. Nedokázal jsem pro ni udělat nic správného? Vůbec nic.

Myšlenka na návrat do pochmurného malého města, které vždy bude mým skutečným domovem na této planetě, se znovu plížila skrz mé myšlenky.

Jen zkontrolovat. Jen vidět, že je v pořádku a v bezpečí a šťastná. Nezasahovat. Nikdy by se nedozvěděla, že tam jsem…

Ne. Zatraceně, ne.

Telefon se znovu rozvibroval.

"Sakra, Sakra, sakra." Zavrčel jsem.

Domníval jsem se, že bych ho mohl použít jako rozptýlení. Trhaným pohybem jsem telefon otevřel a povšiml jsem si čísla s prvním šokem, který jsem pocítil za poslední půlrok.

Proč by mi Rosalie volala? Byla jedinou osobou, která si pravděpodobně užívala mou nepřítomnost.

Musí tu být něco skutečně v nepořádku, pokud se mnou potřebuje mluvit. Náhle jsem se strachoval o mou rodinu, udeřil jsem do tlačítko na přijmutí hovoru.

"Co?" zeptal jsem se napjatě.

"Och, wau. Edward vzal telefon. Cítím se tak poctěná."

Jen co jsem uslyšel její tón, věděl jsem, že je moje rodina v pořádku. Musela se prostě nudit. Bylo obtížné uhodnout její motiv bez jejích myšlenek jako vodítka. Rosalie nikdy neměla moc rozumu pro mě. Její motivy byly obvykle založené na té nejkomplikovanější podobě logiky.

Zaklapl jsem telefon.

"Nech mě o samotě." zašeptal jsem k nikomu.

Ovšem telefon se rázem znovu rozvibroval.

Bude volat do té doby, než mi předá jakoukoli zprávu, se kterou mě hodlá naštvat? Pravděpodobně. Trvalo by měsíce, než by se unavila touhle hrou. Pohrával jsem si s představou nechat ji znovu vytáčet mé číslo po příští půl rok…a potom jsem si povzdechnul a zase vzal telefon.

"Pokračuj s tím."

Rosalie spěchala se slovy. "Myslela jsem si, že by jsi chtěl vědět, že je Alice ve Forks."

Otevřel jsem oči a zíral na shnilý dřevěný trám tři palce od mého obličeje.

"Cože?" můj hlas byl nevýrazný, prostý citu.

"Ty víš, jaká Alice je -- myslí si, že ví všechno. Stejně jako ty." Rosalie se zachichotala bez stopy humoru. Její hlas měl nervózní náboj, jako kdyby byla náhle nejistá ohledně toho, co dělala.

Ale můj vztek mě zatvrdil na tož, abych se staral o to, co bylo Rosaliiným problémem.

Alice mi odpřísáhla, že bude následovat můj příklad pokud jde o Bellu, třebaže nesouhlasila s mým rozhodnutím. Slíbila, že nechá Bellu o samotě…po tak dlouho jako já. Zřejmě si myslela, že nakonec ukončím tu bolest. Možná o tom má pravdu.

Ale já jsem ji neukončil. Zatím. Tak co dělá ve Forks? Přál jsem si zakroutit tím jejím vychrtlým krkem. Ne že by mě Jasper nechal přiblížit se k ní, jakmile by zachytil závan vzteku zhasil by mě…

"Jsi tam ještě, Edwarde?"

Neodpověděl jsem. Stlačil jsem si hořen nosu konečky prstů, uvažoval jsem, jestli je možné pro upíra, aby dostal migrénu.

Na druhé straně, jestli se Alice už vrátila…

Ne. Ne. Ne. Ne.

Dal jsem slib. Bella si zaslouží život. Dal jsem ji slib. Bella si zaslouží život.

Opakoval jsem si slova jako mantru(pozn.magické, posvátné slovo, jehož opakováním se v józe dosahuje soustředění, rozeznění hlasem na jednom tónu), pokoušel jsem se pročistit si hlavu od té lákavé představy Belliného tmavého okna. Vchodu k mému jedinému útočišti.

Bezpochyby bych se musel plazit, kdybych se vrátil. Nevadilo by mi to. S radostí bych mohl strávit desetiletí na kolenou, kdybych byl s ní.

Ne, ne, ne.

"Edwarde? Nezajímáš se ani proč tam Alice je?"

"Nijak zvlášť."

Rosaliin hlas se teď stal trošku samolibým, potěšeným, nepochybně proto, že si vynutila odpověď ode mě. "No, pochopitelně, ona tak úplně neporušila to pravidlo. Chci říct, ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí."

Pomalu jsem zamrkal očima. Bela odešla? Mé myšlenky kroužili dokola nečekané představy. Ještě nematurovala, takže se musela vrátit ke své matce. To bylo rozumné. Měla by žít ve slunečním světle. To bylo rozumné, že byla schopná udělat za sebou tlustou černou čáru.

Pokusil jsem se polknout, ale nemohl jsem.

Rosalie se zvonivě zasmála nervózním smíchem. "Takže nemusíš být na Alici naštvaný."

"Takže, proč jsi mi zavolala, Rosalie, pokud ne dostat Alici do potíží? Proč mě otravuješ? Ugh!"

"Počkej!" řekla, vycítila, správně, že jsem schopný ji znovu zavěsit. "To není to, proč jsem volala."

"Tak proč? Řekni mi to rychle, a pak mě nechej o samotě."

"No, tak tedy…" zaváhala.

"Vymáčkni se Rosalie. Máš deset vteřin."

"Myslím si, že by ses měl vrátit domů." Prohlásila Rosalie ve spěchu. "Jsem unavená z toho, jak Esme truchlí a Carlisle se nikdy nezasměje. Měl by ses stydě za to, co jsi jim udělal. Emmett tě po celou dobu postrádá a to mi začíná lézt na nervy. Máš rodinu. Dospěj a přemýšlej o něčem kromě sebe."

"Zajímavá rada, Rosalie. Dovol mi ti povědět krátký příběh o hrnku a konvici…"

"Já na ně myslím, na rozdíl od tebe. Nezajímáš se o to, jak moc ubližuješ Esme, pokud ne někomu jinému? Ona tě miluje víc než ostatní z nás, a ty to víš. Vrať se domů."

Neodpověděl jsem.

"Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí, ty se z toho dostaneš."

"Forks nikdy nebyl problém, Rosalie," řekl jsem, pokoušel jsem se být trpělivý. Co říkala o Esme a Carlisleu to uhodilo na citlivou strunu. "Jen proto, že Bella" - bylo těžké vyslovit její jméno nahlas - "se přestěhovala na Floridu, to neznamená, že jsem schopný… Podívej, Rosalie. Opravdu mě to mrzí, ale, věř mi, neudělalo by to nikoho šťastnějšího, kdybych tam byl."

"Um…"

Znovu nastalo to nervózní zaváhání.

"Co je to, co jsi mi nepověděla, Rosalie? Je Esme v pořádku? Je Carlisle ---"

"Jsou v pořádku. To jenom…dobře, neřekla jsem, že se Bella přestěhovala."

Nepromluvil jsem. Přejížděl jsem si náš rozhovor v hlavě. Ona, Rosalie řekla, že se Bella přestěhovala. Řekla: …ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí. A potom: Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí… Takže, Bella není ve Forks. Co myslela tím, že se Bella nepřestěhovala?

Pak Rosalie znovu spěchala se slovy, tentokrát je říkala skoro rozhněvaně.

"Nechtěli ti to říct, ale já si myslím, že je to hloupé. Čím rychleji se z toho dostaneš, tím dříve se věci mohou vrátit do normálu. Nač tě nechat smutně procházet temnými kouty světa, když to není nutné. Můžeš se vrátit domů. Zase můžeme být rodina. Je po všem."

Moje mysl se zdála, že je porouchaná, nesouvislá. Nedokázal jsem pochopit její slova. Je tady něco velmi, velmi evidentního v tom, co mi řekla, ale neměl jsem tušení, co to je. Můj mozek si pohrával s tou informací, vytvářel z ní zvláštní, nesrozumitelné představy. Absurdní.

"Edwarde?"

"Neporozuměl jsem tomu, co jsi říkala, Rosalie.

Dlouhá pauza, délka několika lidských tepů.

"Ona je mrtvá, Edwarde."

Delší pauza.

"Je mi to…líto. Myslím si, že máš právo se to vědět. Bella…skočila z útesu před dvěma dny. Alice to viděla, ale bylo příliš pozdě něco udělat. Myslím, že by pomohla, ačkoliv by nedodržela slovo, kdyby v té věci měla čas. Vrátila se, aby udělala, co může, pro Charlieho. Víš, jak se o něj odjakživa starala ---"

Telefon zmlkl. Trvalo mi několik vteřin, abych to pochopil, abych ho silou vypnul..

Dlouho jsem seděl v prašné temnotě, přimrazený na místě. Bylo to jako kdyby čas skončil. Jako kdyby se vesmír zastavil.

Pomalu, pohybujíc se jako stařec, zapnul jsem znovu telefon a vytočil číslo, u kterého jsem si slíbil sobě, že na něj nikdy znovu nezavolám.

Pokud to bude ona, zavěsím. Pokud to bude Charlie, získal bych informaci, kterou jsem potřeboval, prostřednictvím lsti. Ověřil bych si nesprávnost Rosaliina nechutného vtipu, potom bych se vrátil ke své prázdnotě.

"Swanovi." Odpověděl hlas, která jsem nikdy předtím neslyšel. Mužský chraplavý hlas, hluboký, ale pořád mladiství.

Nezarazil jsem se, abych popřemýšlel o důsledku toho.

"Tady je Dr. Carlisle Cullen," řekl jsem, dokonale jsem napodobil hlas mého otce. "Mohl bych prosím mluvit s Charliem?"

"Není tady." odvětil hlas, byl jsem neurčitě překvapený nad zuřivostí v něm. Slova byla téměř zavrčení. Ale to nebylo důležité.

Dobře, kde potom je?" dožadoval jsem se, začínal jsem být netrpělivý.

Nastala krátká pauza, jako kdyby ten cizinec chtěl ty informace zatajit přede mnou.

"Je na pohřbu." odpověděl konečně kluk.

Zase jsem zaklapl telefon.


Nádherná básnička - když Edward opustil Bellu

22. dubna 2009 v 20:10 | katulia
Nechal jsi mě
ležet ve tmě.
Odešel jsi,
možná utekl jsi.
Ty! Vyrval jsi
mé srdce, nechal si
mou duši.
Láska má je hlubší
než sis myslel.
Asi jsi nevěděl
o mě toho moc
ačkoli každou noc
trávil jsi se mnou
teď nechal jsi mě samotnou.
Nevím co jsi počnu
bez tebe. Asi začnu
mluvit si pro sebe.
Miluju tě moc a dál.
Ikdyž jsi mi možná lhal.
Nevím čemu věřit.
Nevím komu se svěřit.
Nevím vůbec nic.
Nechci přemýšlet víc.
Já nevím jak dál,
vůbec nic nevnímám.
Potopila jsem se hluboko
do noční můry. Na sucho
lapu po dechu
a v posledním vzdechu
propadám temnotám...

 
 

Reklama
Reklama